Tato nenápadná vesnička, kde už snad ani lišky nedávají dobrou noc, nebývala vždy vesnicí duchů. Podle historických dokumentů tu lidé žili už od roku 1115. Ve středověku náležela několika šlechtickým rodům, například Švamberkům, jako součást panství Manětín. V roce 1946 je zde evidováno 22 domů. Po vysídlení Němců ale přišla mrazivá zkáza. Vesnice zůstala opuštěná a dnes zde najdete sotva 5 trvalých obyvatel. Nebyl a není tu lehký život. Přesto má Luková své zvláštní, poněkud morbidní kouzlo. Kostel svatého Jiří byl na poraji zkázy, když si jej pro svou bakalářskou práci vyhlédl student Jakub Hadrava. Jeho cílem bylo ukázat lidem, že kdysi tu život tepal úplně stejně, jako v jejich krajinách. Lidé, pro něž víra byla nesdílnou součástí života, tak společně usedali bez nějaké národnostní záště do lavic, kde se oddávali motlitbám. Nejen pro to, aby zde diskutovali s Bohem, ale také proto, aby znovu našli cestu sami k sobě, k svému lidstv a ke své duši, která na svět přišla čistá a otevřená všemu a postupně byla zanášena každodenními starostmi a utrpením, jež život zde přinášel. Zkrátka Jakub Hadrava chtěl ukázat, že lidé do kostela chodili zejména pro to, aby nezapomněli na své lidství. Proto vytvořil sadu unikátních soch duchů, které usadil do ztrouchnivělých kostelních lavic. Atmosféru ještě umocňuje hřbitov, který kostel obklopuje. Z polorozbořených náhrobků sňal jeden z místních, petr Koukl, který kostelem v sobotu vždy od 13 -16 provází, staré fotografie, které zde jsou vystaveny jako němí svědci existence dávných, pro nás trochu strašidelných, lidí z Lukové. Dnes se vesnicí i kostelem prohánějí už jen stíny. Ale díky tomuto nápadu můžeme všichni ještě pořád zahlédnout odlesky jejich existence.