To měl Hitler padesátiny, a tak mu Bormann nechal postavit malé sídlo na vrcholu hory Kehlstein poblíž Obersalzbergu. Pěkný dárek, že?
Pravda, ještě dávno před tím, v roce 1923, přijel do nedalekého Berchtesgadenu jistý pan Wolf. Tomu se zde zalíbilo natolik, že když se později stal kancléřem a jeho jméno – Adolf Hitler – bylo už samo o sobě ikonou moci, nechal svého oblíbence (a osobního tajemníka) Martina Bormanna skoupit všechny pozemky od místních. Kdo nechtěl prodat, skončil v Dachau, takže to šlo poměrně rychle. Berchtesgaden se tak na několik let stal střediskem nacistické moci. Vily zde měli už zmíněný Martin Bormann, architekt Albert Speer, či Hermann Göring (zakladatel gestapa, velitel Luftwaffe, říšský maršál a bůhvíco ještě). Nacházely se zde kasárna, sklady zbraní, podzemní štoly a tunely..
Silnici 6,5 km dlouhou svýškovým rozdílem 700 metrů a procházející pěti tunely vybudovali vězni Říše za pouhý rok a měsíc. A aby bylo dílo dokonalé, vstup do nitra budovy zajišťoval podzemní „zlatý “ výtah potažený mosazí, který poháněl (a pohání) motor z ponorky. Jaké, to jsem zapomněla hned jak mi to řekli. :-)Dnes se sem houfně pořádají zájezdy, a tak není těžké se do Orlího hnízda dostat. Ale jak říkáme my začínající dobrodruzi, není nad to jet sám na vlastní pěst.
Výstup na horu lze uskutečnit pěšky, což je pro otrlé turisty, nebo místními busy, které tu co chvíli jezdí. Za jízdu jako na horské dráze budete odměněni nejen přenádherným výhledem (pokud nebude mlha, což povětšinou je), ale i pěknou restaurací nebo muzeem připomínajícím stavbu tohoto místa. Než se tam dostanete je třeba překonat 1834 metrů výšky, 127 metrů podzemní štolou vedoucí k výtahu, odkud vás dalších 124 metrů vzhůru na vrchol vyveze osobní obsluha výtahu.
Co je ale zajímavější než samotné Orlí Hnízdo je vlna mysteria kolem něho. Ono totiž nic není jak se zdá. Místní lidé si už před dvaceti lety šeptali, že s Berchtesgadenem a jeho okolím není něco v pořádku. Kdosi tu skupoval okolní pozemky, cesty, které byly dříve turistické nesou náhle tabule typu: „Vstup zakázán“, „Soukromý pozemek“, „Pozor nebezpečí“…Hovoří se o organizaci s názvem Spinne – Pavouk, která za tím vším stojí.
Všichni jsme slyšeli o tom, že se zde nacházela tzv. „Alpská pevnost“. Ta byla využita ke konci války, v období od 20. dubna do 18. května, kdy Otto Skorzeny vytvořil jednotku „Alpenschutzkorps“ narychlo posbíranou z elitních důstojníků z nejrůznějších jednotek. Ta měla realizovat plán na záchranu říšských pokladů. Skorzenyho paměti toto období jaksi nezmiňují. Není se čemu divit. Pro představu – jako zlomek cenností ukrytých v Alpské pevnosti je uváděn Mussoliniho poklad: 120 tun zlata, (90 tun v prutech a v 626 bednách, 30 tun mincí v pytlích). Tak kdo by se o tom rozepisoval že jo.
„Vím bezpečně o několika jízdách zvláštního Skorzenyho vlaku v březnu a dubnu 1945 a vždycky šlo o převoz velkých beden. Mohli jsme se jen dohadovat, co obsahovaly. Přísná bezpečnostní opatření zaručovala jejich naprostou nedotknutelnost. Jednou z prvních akcí byl podle mne převoz Mussoliniho pokladu…Jsem přesvědčen, že leží stále zde, v Alpské pevnosti.“ (výpověď člena Alpenschutzkorps, i když už je po smrti, nechám beze jména)
Podle dalšího svědka skončil v Alpské pevnosti i Maďarský poklad, část carského pokladu z Ruska a věřím, že bychom se dostali i k omílané Jantarové komnatě (pokud ji tedy nenajdou v Polsku). Opevněné srdce Alpenfestung bylo zničeno Američany v dubnu 1945. Ovšem podzemí muselo zůstat nedotčené, protože se zde Skorzeny podle svých pamětí měl skrývat se zhruba dvěma stovkami (!) mužů od 6. do 20. května. Dlouhých čtrnáct dní dokázal ukrýt a nakrmit nejen sebe, ale na dvě stovky mužů v místě, kde už operovali Američané! Jak? Co tam celou tu dobu dělal? O tom se jeho paměti samozřejmě také nezmiňují. Ale ať tam dělal cokoliv, dělal to dobře. A jak to s ním dopadlo? Nejprve se vzdal Američanům, pak na něj vydal Krajský soud v Uherském Hradišti zatykač , na jehož základě byla podána žádost o jeho vydání u komise OSN pro válečné zločiny. Měl štěstí. V roce 1948 se mu podařilo uprchnout z amerického zajetí do Španělska a od té doby byl „na útěku“. Jelikož v období studené války (1947 -1991) bylo vydávání osob mezi západem a východem pozastaveno, měl poměrně brzy klid. A tak dožil s pocitem dobře vykonané práce v Madridu, kde v červenci 1975 zemřel na rakovinu. Pochovali ho ve Vídni a pohádky je konec.
Já osobně věřím, že poklady dosud čekají na své objevení, a také na příhodnější dobu. Opředené nejen pavučinou času, ale i pevnými vlákny tajemného Pavouka.
„Není nic snadnějšího, než psát paměti ve věku, kdy už si člověk skoro nic nepamatuje.“
Charlie Chaplin
Napsat komentář