- Rosa coeli
Černá ovce církve – probošt Růže Nebeské Martin Göschl udělal díru do světa. Roku 1509 se stal olomouckým světícím biskupem a později ještě přijal funkci generálního vikáře, což byla na jeho dobu obrovská zodpovědnost. Tu také příliš dobře nenesl, a proto v roce 1517 raději nastupuje na úřad probošta nejstaršího ženského kláštera na Moravě s romantickým názvem Rosa coeli. Tento klášter byl vystavěn loupeživým rytířem Vilémem z Pulína a Kounic ve snaze smáznout si u Boha prokletí, kterého se mu dostalo za vyvražďování vesnic při svých loupežných taženích.
V „Růži“ v Dolních Kounicích tráví několik let a za jeho úřadování prý klášter dojde velkému úpadku. Stává se místem hříchu a neřesti. Místní jeptišky pramálo dodržují pravidla řehole a údajně žijí ten nejhříšnější život, o kterém se nezdá ani obyvatelům okolní vsi. Věnují se sexuálním hrátkám, kašlou na veškerou morálku a vyznávají prazvláštní vztah k víře. Slabosti vnímají jako ctnosti, sexualitu jako přirozenou součást člověka. Navrch ctí svého převora jako modlu, což má za následek nelibost poddaných. Martin Göschl je člověk neklidný a vrtkavý, proto v krátké době – za necelé čtyři roky svého působení- přestupuje na luteránskou víru a bere si za manželku jednu z místních jeptišek. Jeho odvaha roste, protože prozatím mu vše prochází. Je popisován jako člověk vrtkavý ve víře, který neustále pochybuje a mění názory. Pravda ale může být i mnohem prozaičtější a snad za ní může stát prastará lidská vlastnost – hrabivost. Martin Göschl, v té době muž hříchu, totiž má tu drzost žádat zemské stavy, aby mu byly klášterní statky inkorporovány (zapsány).
Jakmile začalo jít o majetek, celá situace dostala nečekaný zvrat. Olomoucký biskup jej neváhá suspendovat a tehdejší král Ludvík Jagellonský ho podpoří příkazem k Martinovu vyhoštění. Probošt je ale hlava tvrdá a neústupná, a proto v klášteře zůstává až do roku 1526, kdy se situace nečekaně mění. Král Ludvík umírá, doba je neklidná stejně jako křesťanství, které se třese v základech. Na scénu přicházejí různá náboženská hnutí a nacházejí četné stoupence i mezi panskými stavy. Mezi nejznámější a také pro církev nejnebezpečnější patří anabaptisté neboli novokřtěnci. Tito sympaťáci se stanou Martinovi Göschlovi osudnými, jelikož se k nim uchyluje poté, co definitivně opouští Růži, léta Páně 1526. Moravské zemské stavy od něho dávají ruce pryč, nevole poddaných roste, a tak musí prchnout. Útočiště najde v Mikulově, kde si jej dokonce zvolí za svého biskupa. Že se pohyboval na velmi tenkém ledě, je jasné už ze zaměření hnutí.
Anabaptisté nebo novokřtěnci bylo reformní křesťanské náboženství, které vzniklo v Curychu v první třetině šestnáctého století. K jeho hlavním myšlenkám patřilo, že člověk musí k své víře dospět sám, aniž by mu ji kdokoliv nutil. Záměr to byl zpočátku mírumilovný, liberální a líbivý, proto si rychle našli svoje stoupence. Ostří hrany se dotkli ražením několika až příliš odvážných myšlenek. Jednak křest novorozenců pokládali bezvýznamný. Přikláněli se k pokřtění až v dospělosti, až když člověk dokázal posoudit, zda křest přijmout chce či nechce. Myšlenka to byla na tehdejší dobu příliš vyzrálá a hlavně nepohodlná. Křtem přijímal člověk prvotní hřích a hlavně se dostával do područí církve, která pak nad ním měla veškerou moc. Té se pranic nelíbilo, že by se to mělo změnit.
Navrch novokřtěnci kritizovali církevní majetky a hlásali její návrat k chudobě. Provokativně pobízeli církev k tomu, aby Boha oslavovala každý den, nejen v křesťanských svátcích. Podle jejich názoru mohl být osvícen každý, nejen kněz a tvrdě se postavili proti třídním rozdílům, dneska to vyznívá víc než sympaticky.
Tím, že se dotkli majetků církve, si podepsali vlastní ortel. To nemohlo zůstat bez povšimnutí. A tak svatá instituce reagovala po svém. Označila je za kacíře a začal hon na novokřtěnce. Nejprve byl utopen jeden ze zakladatelů hnutí Felix Manz, poté přišla doba pronásledování, zastrašování a upalování. Přesto jejich náboženské názory přetrvaly a jejich přívrženci se pak formovali do různých sekt, ve kterých se prvotní myšlenka o míru a sounáležitosti vcelku rozplynula. Někteří často používali násilí jako nástroj k nastolení nového Jeruzaléma, jiní se rozprchli a dožili v lesích jako loupežníci.
Martin Göschl k novokřtěncům údajně přestoupil v době, kdy Ludvík Jagellonský umírá a na trůn nastupuje Ferdinand I. Habsburský. O tom se vyprávělo, že je tolerantní ke všem druhům náboženství. Na to náš hrdina zřejmě vsadil a obrátil se na něj ze svého dočasného exilu s prosbou o pomoc. Následně jej Ferdinand povolává do Prahy, kde je ale proti všem svým nadějím zatčen a předán církevnímu soudu s biskupem Stanislavem Pavlovským v čele. Ten si na zhýralém proboštovi smlsne a nechává jej mučit podle tehdejší tortury. Ta měla sama o sobě velmi široký repertoár, ale v případě Martina Göschla šlo o pouhé natahování na skřipec. Jen díky mnohým přímluvám šlechty, která tehdy sympatizovala s luteránskou vírou, byl nakonec vsazen do vězení, kde také později zemřel.
Mnohem pohnutější osud potkal osiřelé jeptišky. Podle jedné z legend, si po Martinově zatčení zvolily nového probošta – Jana. A život těch prostopášnic byl prý čím dál tím víc neřestnější… Je třeba dodat, že Ferdinand I. si v těch dobách už brousil zuby na kounické panství, protože jeho nákladný život a ještě nákladnější armáda potřebovaly notnou finanční injekci. Evidentně mu o klášter šlo, jelikož neváhal v roce 1527 požádat sněm moravských stavů, jimž klášter připadl do správy, aby mu bylo oznámeno, kdo kounický klášter a celé panství řídí a jakým způsobem. Stavy sice požadovaly, aby král majetek držel jako korunní a neprodával jej, ale protože to byl klášter královský, tudíž majetek koruny české, Ferdinand už měl svůj plán. Probošta se elegantně zbavil, a tak prodeji nic nestálo v cestě. Snad jen těch několik jeptišek, ale to už jsou spekulace.
Tenhle okamžik je důležitý, protože právě v této době mělo dojít ke krvavým jatkám v klášteře a jeho následnému zneuctění. Jedna z legend vypráví, že místní lidé nakonec vzali spravedlnost do vlastních rukou a uspořádali trestnou výpravu do kláštera, kde všech jedenáct panen vlastnoručně pobili. Jiná, méně drastičtější praví, že se jeptišky rozprchly po okolí a už je v klášteře nikdo nikdy nespatřil. Nicméně Ferdinand měl volné ruce. Nejprve klášter dvakrát zastavil a nakonec jej v roce 1532 prodal svému místokancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka.
Podmínkou prodeje sice bylo, že „sestry kounické, žijící dosud v království Českém, mají přednostní právo ke kostelu a klášteru, pokud by jej chtěly opravit,“ ale zdá se, že si obě strany byly jisté, že se nevrátí. Zbývají tedy dvě možnosti. Buď se sestry skutečně rozprchly a ani jedna z nich netoužila se vrátit zpátky, anebo byly umlčeny na věky. Nicméně o krvavých jatkách existují pouze legendy, které nejsou nijak historicky podloženy.
Zato kletba, která ulpěla na staviteli kláštera Vilémovi z Pulína a Kounic v kombinaci s hříšným životem, který zde měl být veden, si vybrala svou daň. Žabka z Limberka opravil kostel, který si zvolil za rodinnou hrobku, víc ale do kláštera neinvestoval. Ten postupně pustl a pomalu zarůstal do okolní zeleně. Až v roce 1698 si strahovský klášter usmyslel, že Růži opraví. Skutečně někdy v roce 1702 byla započata přestavba, ale jakoby se kletba neustále vznášela nad tímto místem. 1703 vypukl obrovský požár, který sežehl veškeré okolí. Tentokrát se ohnivý kohout Růži nevyhnul. Naopak zakokrhal mocně a plameny schvátily, co se dalo včetně nové střechy. Snahy poté pokračovaly už spíš provizorně a klášter se čím dál tím víc zadlužoval. V osmnáctém století se objevily pochybnosti, zda je kaple vůbec vhodným místem, aby se zde konaly mše. Její provoz byl finančně nákladný a stával se tak přítěží pro Strahov, který jej doposud podporoval. Nakonec byl v roce 1808 celý areál prodán Janu z Dietrichsteina a některé klášterní zdi byly rozebrány na okolní stavby. Tak došlo ke zkáze Nebeské Růže, kláštera s dobrodružným a pohnutým osudem, v jehož zdech kdysi dýchal a žil probošt Martin Göschl a jeho hříšné jeptišky.
Romantická ruina Růže stojí dodnes. Těžko říct, zda už z ní je smazán cejch prokletí, anebo zde stále bloudí duše zavražděných dívek. Pakliže by to tak skutečně bylo, víte sami, jak to chodí s kletbami. Nedají si pokoj, dokud nezůstane kámen na kameni.
Napsat komentář