Jinými slovy: Na hradě Houska se dějí věci temné a nepochopitelné, které sahají mimo naše chápání. Příběhů existuje nespočet a nenechte se mýlit, i těch novodobých. Amatérští badatelé a lidé naklonění zkoumání energií jsou tímto hradem doslova přitahováni a všichni se shodují na jediném. Energie pod hradní kaplí prý není vůbec pozitivní. Měl snad kronikář Hájek pravdu, anebo šlo o vydařenou fámu? Hovořím o jeho zápisu v Hájkově kronice české, který tolik vzrušuje moderní badatele. A přirozeně zajímá i mě, laika:
„Léta 878: Slavibor Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek neb Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.“

Další verze přepisu:

“..a když byl hrad dostavěn, byla nalezena nedaleko od něho díra ve veliké skále, v níž bydlilo množství rozličných duchů, kteří stále více a více obtěžovali zdejší obyvatele a někdy se přeměňovali do podoby různých zvířat a pocestným se ukazovali v tak strašných podobách, že se zde báli chodit, takže všichni obyvatelé místo brzy opustili a hrad zůstal pustý.“

(Václav Hájek z Libočan, Kronika česká)

Tedy podle Hájkova popisu založil hrad náš Slavibor, slovanský kníže, který je na mělnicku legendou sám o sobě. Svého syna Housku údajně velmi miloval, a proto mu nechal vystavět hrad, který nesl jeho jméno. Problém ale je, že většina historiků dataci hradu posunuje o několik století dále, až do dob Přemysla Otakara II. A to už je do Slovanů slušných pár staletí! Odpovídají tomu i architektonické průzkumy té doby a navrch někdy ve stejné době zde panovník zakládá i nedaleký Bezděz, kde později Ota V. Braniborský věznil Václava II. A jeho matku Kunhutu. Té se sice podařilo po pár týdnech prchnout, ale malého Václava zde ponechala jeho osudu. Chlapec údajně velmi strádal a k Bezdězu měl po celý život jakýsi odpor. Není divu, cesta na čedičovou horu je strmá a dlouhá téměř dva kilometry. Z hradu sice zbyla už jenom ruina, ale postupně se opravuje a je tady možnost prohlídky jak s průvodcem, tak o samotě.
Vězení a hlad duši malého dítěte určitě neprospělo, a že to nebylo horké ani s láskou jeho matky víme všichni. Později byl chlapec převezen do Braniborska a vrátil se až ve svých 12 letech, aby se ujal vlády nad českými zeměmi. Zásluhu na jeho návratu měl i Hynek z Dubé, který právě za tuto službu králi obdržel hrad Houska. Podle zprávy z roku 1291 je jako purkrabí na Housce zmiňován Záviš ze Stružnice, bratranec Hynka z Dubé a předek pánů z Klinštejna. Z roku 1316 se dochovala listina o smíru mezi králem Janem Lucemburským a vzbouřenou šlechtou, kam přiložil svou pečeť i “Hynascone de Husca”, tedy Hynáček z Housky ( pravděpod. syn Jindřicha z Dubé)! Tím se dostáváme k záhadě číslo jedna. Samotnému názvu hradu.
Když opomeneme, že by hrad stavěli Slované, jelikož Slaviborův syn Houska je postava nedoložitelná a tudíž patří do světa fantazie, máme tu jasnou otázku: odkud se vzal název hradu? Podle historika Jana Bauera houska (staroč. húska) znamená ztuhlou hmotu, možná tedy horu, na níž hrad stojí. Postačí nám to jako vysvětlení? Těžko. A ani slovanské hradiště, ať už mělo jakýkoliv název, vyloučit nelze.

Ještě temnější minulost ale hrad ukrývá přímo ve své historii. Loupežníci, kteří sídlili na Kokoříně, totiž operovali i zde. Jejich vůdce, strašlivý Oront, byl zabit speciálně odlitou kulkou, neboť měl býti nezranitelný. Tuhle výsadu mu měl zajistit pakt se samotným ďáblem (opět ten motiv pekla a Satanáše). Pověst není zas až tak daleko od pravdy, neboť kokořínský kraj pilně plenili švédští vojáci, kteří zde drancovali v letech 1639 -40 pod nepřímým velením generála Jan Gustavsona Banéra, který měl pověst statečného, leč krutého válečníka. Pak ale hrad obklíčilo císařské vojsko, kterému se podařilo zabít místního velitele Oronta a švédy tak vytlačit. Pro hrad samotný to ale znamenalo rozsudek smrti. Následně měl být totiž zbořen, aby nemohl sloužit jako opěrný bod pro nějaká další nepřátelská vojska. Toliko tedy k pověstem o loupežnících, které se zakládají na pravdě. A to platí jak pro Housku, tak pro blízký Kokořín. Loupežníky jsme tedy dohledali, ale jak je to s naším peklem? Je na Housce nebo není?