Existuje místo, strašlivé a zlé. Tak by možná mohl začínat lecjaký horor. Tento začátek ovšem náleží Velharticím, resp. přilehlému hřbitovu ležícímu kousek od vsi, jemuž dominuje starý kostel. Už jen vstup na hřbitovní půdu má být nebezpečný a člověk by se mu měl obloukem vyhnout. Právě toto místo mělo být
inspirací pro Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile, příběhu o věrné lásce, která se zvrhne v drama plné oživlých mrtvol. Příběh se prý udál právě tady. Dá se tomu věřit? Možná. Erben totiž nebyl pouze básník, ale také historik a sběratel lidových pověstí. A mimo to i muž bojující s vnitřními démony. Jednak to byla tuberkulóza, s níž se po celý život musel potýkat, a především smrt jeho první ženy a pětiměsíčního syna. Právě v tomto těžkém období tvoří Erben sbírku Kytice (1853) a údajně nějaký čas pobývá i ve Velharticích. Není divu, že jeho básně jsou plné fatalismu, pochmurnosti a nostalgie. Vzpouru proti osudu vnímá jako provinění, za něž přichází trest, který vinu převyšuje. V tom se utvrzuje o několik let později, když mu umírají ještě další dvě děti z druhého manželství. Proto se pak upíná k slepé víře v Boha v naději, že smrt nemusí být nutným koncem existence člověka.
Balada znamená v naší literatuře útvar založený na lidové slovesnosti jako zdroji inspirace a pochmurném ději s rychlým spádem. A právě proto se v Erbenových básních objevují jak prvky pohanské (dívka modlitbou přivolá mrtvého milého), tak křesťanské (pokání a modlitba ji zachrání). Mají ovšem pravdivý základ? Faktem zůstává, že všechny staré kultury braly jakákoliv přání, kletby nebo uřknutí velmi vážně a to, že děvče v příběhu těžce zhřešilo, je jisté. Posuďte sami:
Venku panuje pustá noc. Mladá dívka pokleká před obrazem Panny Marie a začíná odříkávat svou modlitbu, nebo spíše stížnost. Hned na začátku se dozvídáme, že děvče je sirotek, celá rodina jí vymřela včetně bratra a sestry, což už samo vede k depresi. Dívka se utápí v slzách a rezignuje na život, propadá sebelítosti. Pocity marnosti a prázdnoty rostou spolu s jejím vyznáním, které zní skoro jako výčitka svaté Panně. Rouhá se, spílá,(kdo by také ne žejo),prosí Pannu Marii, aby jí vrátila milého, který jediný jí ještě zbyl. A když jí ho nevrátí, tak ať ho navalí! Než odešel do ciziny, nakázal jí ušít svatební košile a nedělala se s tím po večerech jen tak pro nic za nic. Slíbil, že až se tak stane, vrátí se pro ni, tak de sakra je!
„Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať –
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ –
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“
Svatá Panna dívku vyslyší a milého jí pošle. Má to ale drobnou chybu. Hoch je už totiž nějakou dobu jaksi mrtvý…Svatební košile pojednává především o rouhání, o nežádoucích myšlenkách na sebevraždu, nutkavém přání navrátit mrtvého mezi živé a trestu, jenž za tyto úvahy musí přijít. Víra nakonec děvče zachrání z osidel umrlce, který ji unese na hřbitov. A víra v Boha nakonec možná zachraňuje i samotného Erbena.
Aby toho nebylo málo, Velhartický hřbitov nabízí ještě jedno pochmurné tajemství. Jde o několik skvrn na štítu kostela svaté Maří Magdaleny, které připomínají dívčí tvář. Ačkoli se je prý lidé už několikrát snažili přetřít bílou barvou, stejně po nějaké době opět vystoupily. Jde o energetický otisk připomínající strašlivou tragédii, která se na hřbitově odehrála? Anebo je to pouhá povídačka?
„Vstaň milá, pojď se šněrovat,
čas můj uchází, nemám kdy čekat,
můj kůň je rychlý jak střelná rána,
ujede s námi sto mil do rána.“
To již není Erben. Stejná pověst se vypravuje v Čechách dvojím, podstatně rozdílným způsobem, dokonce existují i pozůstatky národních písní, jimiž se u nás opěvovala. A právě v jedné z nich těmito slovy pobízí umrlec dívku, aby s ním šla. „Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav, přišel pro dívku, kterou zaživa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézající se téměř u všech Slovanů, a též u jiných národů. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přijel na koni hrobovém pro sestru svou Jelitu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: ,Pojď, pojď, pojď!‘“
No to potěš..Tato podivuhodná rozšířenost stejné pověsti ukazuje na její oblibu mezi národy a zjevně i na starý původ. Alternací je tedy mnoho a podbízejí k rýpavé otázce: Odehrál se vůbec Erbenův příběh ve Velharticích? Ostatně jako dějiště balady Svatební košile bývá označován i hřbitov v zaniklé vesnici Byšičky nedaleko Miletic, kde Erben žil. Odkud se ale pak vzala tajemná dívčí tvář zakletá do průčelí velhartického kostela? Údajně se má jednat o hlavní hrdinku balady, tedy ok:-)
Pak je ale otázkou datace příběhu. Hřbitovní kostel nechal postavit farář Zdat za Jana z Velhartic roku 1373. A právě tam se snad měla ona dívka ukrýt. To děj posouvá v dějinách mnohem hlouběji do minulosti a nacházíme i zajímavé události:
– Jistý Jan Ješek z Vilhartic měl dvě dcery. Annu a Kateřinu. A právě Annin příběh je velmi zajímavý. Zřejmě už jako malou ji unesl bavorský rytíř Hertvik z Degenberku, čímž chtěl jejího otce donutit, aby mu podle smlouvy postoupil velhartické panství. Hertvik se nakonec roku 1387 svého nároku vzdal za tisíc kop a Aničku, o níž se takto zdrobněle kronika zmiňuje, vrátil. Jak ale její návrat vypadal? Zažila snad během něho něco tak děsivého, že se její strach vryl do průčelí kostela v podobě nějakého energetického otisku?
– Podle velhartických stránek na internetu se v této oblasti pohybovala někdy v šestnáctém století čarodějnice z Bavorska. Tedy alespoň to tvrdil kněz Vojtěch Poříčský Prokopides, který do Velhartic přišel roku 1587 ze Sušice a ihned tu začal psát pamětní knihu. Mnoho žen ji navštěvovalo a chtělo se od ní učit kouzlit. To se knězi přirozeně ani trochu nelíbilo a sám se zasloužil o to, aby byla čarodějnice
vyhnána. Údajně jí ale mělo být při jejím vyhoštění pobráno mnoho čar a kouzel.
Co když čarodějnice ves proklela? Vcelku by to nebylo nic neobvyklého.
– Za třicetileté války panovala ve Velharticích a okolních vsích bída a strach. „V tomto městečku obyvatelé veskrze skrovné možnosti jsou a chudobně se obírají,“ píše se v berní rule z roku 1654. V této době opanoval Velhartice krvelačný rytíř Martin de Hoeff-Huerta. Byl to Španěl, původem chudý krejčí, který udělal kariéru v armádě. Jako zbohatlík z třicetileté války se velhartického hradu zmocnil v roce 1628. Lidé jej samozřejmě v oblibě neměli a po celých Čechách mu neřekli jinak než „Poberta“. Tak tedy don „Poberta“ prováděl na území násilnou rekatolizaci, což dalo za příčinu vzniku temných pověstí o jeho krvavých činech. Ty, kteří mu odporovali, prý umořil hladem a jejich ostatky naplnil věž Putnu, přeměněnou pro tento účel v hladomornu. Ostatně měl vůbec zajímavé metody, jak člověka potrápit. Jednou uvrhl do vězení protestantského písaře a poté, co mu postupně uhnily nohy a on zemřel, nechal jej shodit přes hradby. Podruhé zas okradl nebohé siroty, které pak zemřely hladem. Svým vlastním neurvalým způsobem se dokonce oženil. Blíže nejmenovanou šlechtičnu z rodu Kolowratů neváhal unést z tvrze Opálky u Strážova jako poděkování za to, že zde nějaký čas mohl přebývat. Nešťastnou dívku si vzal, ale ta s ním odmítala mít cokoli společného, takže jejich sňatek nebyl nikdy požehnán dětmi. Některé prameny se zmiňují o unikátním rozvodu a zběsilém útěku mladé ženy od Huerty. O tom, jak to všechno dopadlo, historie mlčí. Můžeme se jen domnívat, jak se don své exmanželce pomstil vzhledem k jeho vynalézavosti v mučení a vraždění.
Tvář na průčelí pokládám za novodobý fenomén, protože před deseti lety se o ní ještě ani nemluvilo, což je pro mě dostatečně přesvědčivý fakt. Na tak malém prostoru se každá zvěst šíří rychlostí světla, a věřte že vím, o čem mluvím. Místní pamětník pan Růžička, se kterým jsem se seznámila, pátral v klatovském archivu, kde objevil stavební plány malé márnice, která měla údajně stát v severozápadní části hřbitova. Dokonce prý oslovil jistou dívku, která o sobě tvrdila, že je citlivá na paranormální jevy. Po setmění odmítala vstoupit na půdu kostela a totéž nedoporučovala ani nikomu jinému. Jisté je jedno, pan Růžička vstoupil a teď, po deseti letech, mi pomohl s touto kapitolou. Je tedy naživu a těší se (doufám) dobrému zdraví.
Podle listiny Soupis památek, roč. 12., Politický okres, sušický rok 1900 se dozvídáme, že kostel sv. Maří Magdaleny je též zván kostelem Božího těla a jde o zajímavou gotickou stavbu celkem dochovanou v původní podobě. Už v tomto roce je stavba popisována jako zpustlá a chatrná. Brána, kobka na severní straně a portály mají pocházet ze šestnáctého století. Přestavba se pak odehrála v letech 1824 a 1843 a týkala se klenutí v presbyteriu, přístavby kůru, rozšíření oken a odstranění kobky v západním průčelí. (Právě zde se nachází naše tvář. Pozn. aut.) Dále pak listina praví, že stavba s osou směru jižního byla provedená s opěráky z lámaného kamene smíchaného s cihlami. Tesaného kamene bylo využito jen k římsám a pažení dveří. Zdivo mělo být čerstvě omítnuté a kryt nový, šindelový. A představte si – o žádné tváři ani zmínka.
Co se západního průčelí týče, tam má být jednoduchý obloukový portál a nad ním zazděné okno (což odpovídá, pozn. aut.). Další informace se týkají polohy oken a opěr a také kobky na severní straně, která dříve plnila funkci sakristie. Vnitřní prostory jsou vydlážděny kamenem a zčásti cihlami. Co je ale zajímavé: při západní straně má být empora (tribuna, pozn. aut.) spočívající na dvou čtyřbokých pilířích.
Zanechalo snad připevnění tribuny nějaké stopy na vnějším štítu kostela?
Ve zdivu byly při stavbě často vodorovně osazovány nosníky z dřevěné kulatiny, vystupující kolmo z plochy zdiva, na ně pak byla kladena lešení, po jejichž odstranění zbyly často dlouhé válcovité otvory po nosnících, jejichž části se mnohdy ve zdění i dochovaly. Pokud si všimneme pozorně, tak dveře, zazděné okno a vrchol kostelního štítu jsou v přímé linii. Právě v těchto částech se nachází nos, rty a tváře. Oči leží pak na vodorovné přímce, která je při bližším pozorování ještě zřetelná. Zajímavé také je, že zde několik lidí objevilo nezávisle na sobě místo dívčího obličeje tvář malého dítěte. Konkrétně jde o levou spodní část štítu. Není to už trochu moc? S krvavou historií Velhartic, kdo ví. A s lidskou představivostí dvojnásob.
Sama jsem se osobně přesvědčila, že hřbitov není tak zcela opuštěn, jak se popisuje v různých článcích. Lidé sem jezdí za svými zesnulými a prastarých náhrobků je zde už poskrovnu. Naopak obvyklá velikonoční výzdoba si zde nezadá s ostatními hřbitovy. A všude vůkol panuje nebeský klid.:-)
Napsat komentář