Temná a divoká je dnešní noc. Hvězdy ukryté za pavučinou mračen přízračně osvěcují mýtinu, po níž už brzy bude stékat krev. Po travnatých bocích teď přicházejí desítky mužů, žen a dětí. Rohatý bůh už čeká. Jeho ruce se rozpažují v přátelském gestu a jeho rozpraskaná ústa se pomalu otevírají. Lidé se blíží. Cítí jejich přítomnost, pach zpocených těl a vůni krve, která jim koluje v žilách. Ví, že se těší veliké vážnosti, ale raduje se spíš ze strachu, který z něho mají. A oprávněně. Je bohem podsvětí, smrti a magie. Drží svou ochrannou ruku nad těmi, kteří mu obětují, a láme vaz každému, kdo by chtěl jeho modlu pošpinit. Když shlédne ze svého nebeského lože, spatří podivný průvod zemských červů zahalených do ovčích kůží a zvířecích masek. Ví, že je to pocta pro něho, důkaz absolutní poslušnosti. Vždyť právě on je bohem dobytka a stát, bohem těch pastevců a zemědělců, kteří každodenně bojují v nehostinných místech země o svoje živobytí. Hraje si s nimi jako s kuličkami v počitadle. Chvíli je jim nakloněn a posouvá je kupředu, aby je záhy vrátil o dva kroky zpátky. Neváhá, nečeká a nesmlouvá. Prostě existuje tak jak je – neoblomný, nezaujatý, nelidský.
Průvod v maskách se přibližuje a bůh pomalu sestupuje do modly postavené ve středu mýtiny, v místech kde vyrůstá dubový háj. Co chvíli zahájí žrec obřad, který mu má přinést požadovanou oběť. Božské rty se pomalu rozšiřují v úsměvu. Mezi vločkami poletujícími vzduchem se v mrazivé noci zažehne oheň. Krajinu ovládne mrtvé ticho. Žrec polkne několik bylin a za okamžik se jeho oči zvrátí v sloup. Je to příhodná chvíle, aby bůh vstoupil do modly. Začíná jeho uctívání a to je příležitost, na kterou zase bude muset čekat celý jeden dlouhý rok. Vnímá, jak žrec ponouká lid k modlitbě, k velebení jeho samého a k prosbám o magickou ochranu. A lidé skutečně poslechnou. Kolem ohně je teď shromážděn houf bizarních masek, které mají pozemšťany přiblížit k nebeským vládcům. Bůh se v duchu musí zasmát. Což jsou opravdu tak hloupí a naivní, ti lidští červové, že nevědí, s kým mají tu čest? Jejich mysl je omezená a tudíž nemohou vědět, s kým se setkávají, když v noci ulehnou a oddají se perutím spánku. Jejich duše, lehčí než vítr, vylétne noc co noc z jejich těl a v podobě bílého ptáka usedne na některý z posvátných stromů. Zde pak rozmlouvají s ním, Velesem, bohem podsvětí, magie a stád. Ale to oni nevědí. Proto tu teď stojí, oblečeni jako pokorné stádo, které se mu klaní. Muži, ženy i malé děti teď sledují žrece, který zrovna přivolává své pomocníky. Jsou to dva statní chlapíci, v jejichž mohutném sevření se svíjí drobná kostnatá postava. Nic pro boha tolik zajímavého, kdyby nešlo o křesťana, v jehož krvi si obzvláště libuje. Výsadou božství je odjakživa určitá ješitnost, nadřazenost a pýcha na vlastní jedinečnost. Kdepak, bohové nemají rádi, když se jim někdo protiví. Těsně před dřevěnou modlou je křesťan surově zavražděn. Veles se směje, když křičí a vzývá svého Boha. Jen ať vidí, že i v okamžiku smrti je mu na hony vzdálený a nehne se ani o píď! Některé děti odvracejí tváře, když žrec oběti rozřezává břicho a vytahuje jeho obsah. Střeva, krev a orgány pak hněte ve svých prsech, zatímco oči oběti sklovatí a vytřeštěné směrem ke hvězdám pomalu tuhnou v nic neříkajícím výrazu. Ozve se hlahol a vítězný křik. Veles se raduje a radují se i jeho lidé. Žrec právě ochutnává krev oběti a mazlavá tekutina se mu rozlévá po bradě. Měděná nasládlá vůně omamuje boha jako afrodiziakum. Jeho modla je potírána krví, lidé okolo ní tančí a s výskotem oslavují příchod nového roku. Je konec Velesovy božské vlády. Ukojený a nakrmený lidskou krví teď může několik měsíců spát, než zase přijde jeho období. Později lidé tento čas nazvou Masopustem a budou jej slavit porůznu, ale to Veles neví. Teď je spokojený a tak neřeší, co přijde pak.
Velesův idol je jednou z nejzajímavějších záhad slovanské hierarchie bohů. Tento mocný bůh podsvětí a stád je občas ztotožňován se samotným Radegastem, potažmo pak Satanem. Důvod k těmto úvahám jsou právě rohy, kterými je jeho modla opatřena. Ty mají jasně vytyčovat jeho hlavní úlohu – tedy ochranu stád. Ve slovanské mytologii je Veles (Volos) popisován jako rival neméně významného boha Peruna. Velebovu modlu uctívali především obyčejní lidé, zatímco Perunovu výše postavená šlechta. Pro nás je zajímavé, že se Velesův kult uchoval až do dnešních dob, o čemž svědčí vrch jemu zasvěcený: Velíz u Kublova.
Místo, v dávných dobách údajně zasvěcené slovanskému bohu Velesovi, se nachází kousek od výše zmiňované vesničky Kublov. Označuje ho dřevěná modla rohatého Velese, kterou zde vztyčili Berounští měšťané (skupina zaobírající se mimo jiné slovanskou historií), skupina Skjaldborg, hudební skupina Tajné slunce, Roman Abušinov a obec Kublov.
Podle legend zde měli dávní Slované svůj posvátný háj, kde Velesovi obětovali. Soudí se tak podle archeologických průzkumů, které zde proběhly a přinesly nález silné vrstvy popela, což by mohl být pozůstatek slovanských rituálů. Pakliže zde stávalo hradiště či svatyně, patrně bylo v místech, kde se dnes nachází kostel sv. Jana Křtitele. Ten zde nechal podle legendy vystavět kníže Jaromír poté, co jej na nedaleké louce přepadli Vršovci. Podle Kosmovy kroniky se celá událost odehrála v roce 1003, ačkoliv různé prameny si odporují, proto počítejme s obdobím kolem roku 1000.
„Když jsú se lovci po lesích rozjeli, Vršovci knížete velmi šetřili, a když na jedné hoře, kteráž Veliz slove, s ním se potkali, kuoň pod ním chytivše z koně jej strhli a svlékše jej až do nahoty, ruce i nohy jemu svázali. Kolé do země vbivše kníže na hřbet položili a k tomu kolí přivázavše na koně vsedali a rozbíhajíce se počali přes knížete skákati, v tom velikou a radostnou kratochvíli sobě zakládajíce.“
(Kosmova kronika)
„Mezi panskými rody za prvních Boleslavů prvním rodem byli potomci Vršovi neboli Vršovci. U veliké jsouce přízni u knížat, nejen dosti zlého se natropili, nýbrž i Boleslavovi III. ke mnohému zlému skutku radili. K nešlechetnostem jich také patří čin, jak o Jaromíra, bratra Boleslavova, uložili. Kochan, vladyka jejich a hlava vší nepravosti, vylákal Jaromíra do lesů, kdež se nachází nyní Veliz, na lovy a tajně se svými se smluvil, že Jaromíra zavraždí, aby jim nebyl v cestě, kdyby některý z Vršovců měl se státi knížetem. I rozpálivše se pitím, vložili ruce na svého pána, a svázavše jej, položili nahého naznak a za ruce a nohy přivázali jej k dřevěným kůlům, jež vrazili do země. Potom vsedše na koně, po těle jeho se projížděli, hbitě křepčíce. „
(August Sedláček)
Podle legend se zde mají dít nevysvětlitelné věci.
Napsat komentář