Nuraghové, tedy lidé nuraghské kultury, měli na Sardinii zakotvit někdy kolem roku 2000 př.n.l. Vystavěli zde na sedm (někde píšou na osm) tisíc věží kónického tvaru, jejichž účel je dodnes zahalen tajemstvím. Tzv. Nuraghi. Jak jsme se dočetli na nějakých italských archeologických stránkách, odhadem minimálně jednou tolik jich stále odpočívá v podzemí. Vzhledem k takové četnosti lze těžko usuzovat, že by se jednalo o nějaké chrámy, nebo kultovní místa. Jejich počet spíš poukazuje na to, že šlo skutečně o příbytky lidí nuraghské kultury. Ale má to své háčky. Věže byly zpravidla třípatrové, opatřené různými výklenky a dřevěným schodištěm. V případě nebezpečí mohly plnit i obrannou funkci. Jsou postavené z přesně opracovaných kamenů, bez použití jakéhokoliv pojiva. Doba jejich výstavby končí někdy kolem roku 500 př.n.l a faktem zůstává, že jinde na světě nemají obdoby. Byly postaveny pouze na Sardinii, což z nich činí archeologický unikát. Člověk by to takto suše uzavřel, ale to by se nesměly kolem některých nuraghů vyskytovat kamenná obydlí, která se postupem času rozrůstala a vytvořila na některých místech vesnice. (Nuraghe di Palmaverra, Nuraghe Mannu, Nuraghe Santu Antine ..) To tedy znamená, že lidé nuraghské kultury nežili v těchto věžích, alespoň ne všichni, ale spíše v kamenných chýších. Že by šlo o bydliště náčelníků kmenů, je také nepravděpodobné. (Muselo by zde být na dvacet tisíc kmenů). V průměru měly tyto stavby zhruba deset metrů, tyčili se do výšky až 15 metrů. Nuraghi byly umístěny poměrně blízko sebe, dohromady tak mohly tvořit obrannou linii. Podle archeologických výzkumů bylo zjištěno, že všechny jsou orientovány na jihovýchod, tedy směrem k východu slunce. Někteří dokonce tvrdí, že i okna jsou směrována podle hvězdného uspořádání. Archeologové se jim přesto zdráhají přiřadit náboženskou funkci, i když se zpravidla poblíž nuraghů nacházely i posvátné studny. (viz. Předchozí článek). Zajímavé také je, že v určitých případech nešlo jen o jednu osamocenou kopulovitou věž. Některé nuraghi (např. Nuragh Losa), měly věží víc. Však i nedaleko námi zmíněného Tempietto di Malchittu se nachází nuragh Albucciu, který byl v době naší návštěvy k naší smůle uzavřen. Podle popisu i zde byly patrné výklenky, které v dávných dobách mohly obsahovat sochy. To všechno by náboženské funkci spíše nahrávalo. Přístup do nich byl zpravidla na úrovni země a vedl dlouhou chodbou do nitra nuraghu. Zde se pak nacházelo schodiště, nebo možná žebřík, který umožnil vstup do dalších pater. Uvnitř kromě výklenků objevili i akustické kanály, kterými se dalo komunikovat. Vrcholem tohoto stavebního období byl pak nuragh Arrubiu, který měl 17 věží a několik metrů tlusté stěny. Pakliže by sloužily skutečně jako příbytek, život v nich nemohl být příjemný a i jejich výstavba byla zbytečně náročná. I když nám tam v tom horku bylo celkem fajn, přece jen se tam drží vlhkost a je tam tma. Vykopávky z tohoto období odhalily sošky býka, který poukazuje na sluneční kult a ženské sošky spojené s Bohyní Matkou. Zapomenout nesmíme ani na silně vyvinutý kult smrti, který se zde projevuje v podobě hrobek obrů nebo Domus de Janas (hrobek čarodějnic). Sardinie se nachází na západě, tedy na místě, kde mizí slunce a mrtví se tak mohu připojit k bohům. Nuraghové tak patří k další civilizaci, která uctívala býka jako Slunce, Velkou Matku jako Zemi a k tomu kult vody, které je na ostrově zoufale málo.
Napsat komentář