„Lomikare, Lomikare, Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás!“
Kdo by tu větu neznal? Pronesl ji Jan Sladký Kozina, rebela vůdce
Chodů, svobodných sedláků, kteří se zbraní v ruce chránili hranice s
Bavorskem na pomezí Šumavy a Českého lesa. A jelikož to byla služba
náročná, král jim za to (podobně jako na Šumavě Královákům) udělil
výsady. Například nemuseli platit clo, směli volně lovit zvěř, nebo
těžit dřevo. Navrch tito sedláci podléhali přímo králi. Měli vlastní
samosprávu, pečeť a praporec, na nějž jim později Mikoláš Aleš
přimaloval psí hlavu. Odsud také pramení název Psohlavci. O skutečné
podobě praporce ale existuje jen jedna kusá zpráva z roku 1543, ve které
se uvádí, že na praporci byl zobrazen pár plstěných bot. Smysl by to
dávalo, protože název „Chodové“ bývá odvozován od slova chodit čili
konat obchůzky po zemské hranici pěšky.
V 16. stoletím se ale
postavení Chodů začalo zhoršovat. Jednak skončily války a začal upadat
význam jejich strážní služby a druhak se v té době uznávalo jen to, co
bylo stvrzeno písemně. A sedláci mnohá práva, která pokládali za svá,
neměli písemně potvrzena.
V 17. století přichází na Chodsko Wolf
Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, řečený Lomikar. Usazuje se v Trhanově,
kde ze svého zámečku řídí celé panství. A jelikož zde začíná i
podnikat, začne postupně upírat Chodům jejich práva ve snaze donutit je k
robotě a získat tak nové pracovní síly. To samozřejmě vyvolalo vzpouru,
v jejímž čele stál ten nejsilnější z nich Jan Sladký řečený Kozina.
Jak to dopadlo víme všichni – Jan Kozina byl 28.11. 1695 oběšen v
Plzni. Než zemřel, měl pronést památnou větu zmíněnou v úvodu, jejíž
slova mu do úst vložil Alois Jirásek. V tomto případě se jeho slova
vyplnila do puntíku. Lamingen skutečně do roka a do dne umírá při
snídani na mrtvici. A jelikož šlo o kletbu, jeho duch prý nedošel pokoje
a dodnes se toulá krajem jako bezhlavý jezdec. Kde ale ztratil hlavu se
už nikde nepíše. Vypráví se jen o tom, že nenávist Chodů k Lomikarovi
byla tak veliká, že do jeho hrobky v kostele v Klenčí pod Čerchovem
ještě dlouho házeli kamení. Co na tom, že je tam s ním pohřbeno ještě
dalších 10 lidí😊Hrob
Jana Sladkého Koziny byste hledali těžko. Dva roky viselo jeho tělo
jako výstraha na plzeňském popravišti, ale pak se po něm slehla zem.
Vydat se můžete po jeho stopách autem do Újezda, kde je v rodném domě
Jana Sladkého Koziny zřízena jeho pamětní síň, která je otevřena v
letních měsících. Kousek odsud, na kopci Hrádek, se nachází památník
Jana Koziny, který se tyčí nad Chodskou chalupou, kde obsluhují v
krojích a skvěle vaří. Ceny sice nepatří k těm nejnižším, ale nám tam
šmakovalo 🙂
Zámek v nedalekém Trhanově dnes slouží jako ubytovací zařízení. Pěší
trasa vede také z Domažlického náměstí od augustiniánského kláštera po
červené. V kostele na náměstí pak nezapomeňte navštívit severní kapli,
kde se nachází skleněný oltář.
(Zdroje: Domažlický deník, Ládková Lenka. Kozina a Lomikar: pověst a skutečnost, Jirásek Alois, Staré pověsti české, internet)
Napsat komentář