Hrad s jednoduchým názvem Kámen leží ve stejnojmenné obci na Vysočině na
Pelhřimovsku. Jedná se o gotické sídlo postavené na mohutném skalním
ostrohu, po kterém nese svůj název. První písemná zmínka o hradu pochází
až z roku 1316, kdy se připomíná Nimír z Kamene. Po něm vlastnili hrad
Tluksové, kteří za husitských válek podporovali Václava IV. Proto hrad
nějakou dobu sloužil jako opěrný bod mezi Táborem a Pelhřimovem. V roce
1450 sehrál hrad svou roli v diplomatické schůzce mezi Oldřicha II. z
Rožmberka a Jiřího z Poděbrad. Pak se zde majitelé střídali a snad tu
měla být nějakou dobu i penězokazecká dílna.
O to zajímavější je
legenda, která se k hradu váže. Vypráví o třech sestrách, dcerách
hradního pána a jedné velké tajné lásce, která vyústila ve vraždu.
Sestry se po smrti hradního pána nemohly shodnout, která bude na hradě
vládnout. Podle legendy došly k jednoduchému řešení. Každá z nich zasadí
v podhradí větvičku lípy, a které z nich do roka vyroste nejvyšší
stromek, ta bude vládnout. Svou dohodu zpečetily slibem, že do té doby
zůstanou pannami. Čas běžel a lásce neporučíš. Nejmladší – a samozřejmě
nejkrásnější a nejchytřejší – se zamilovala do rytíře ze sousedství. A
udělala velkou chybu. Místo aby navštívila nějakou kořenářku a poradila
se co a jak, otěhotněla. Tím zpečetila nejen svůj osud, ale i osud svého
dítěte. Co se stalo není třeba dlouze popisovat. Chamtivé sestry se
chopily příležitosti, označili ji za zrádkyni a sotva porodila, dítě
uškrtily a pohřbily na kraji obce v místě, kde dnes stojí kaple. Na
tomto místě prý dodnes vyrůstá tráva do tvaru věnce. Sestru pak nechaly
zazdít do hradních zdí. Její duch pokoje nedošel. Bloudí hradem a naříká
pro svého synáčka, i pro ztracenou lásku…A sestry? Do roka zmizely
neznámo kam. Podle pověsti je odnesl čert.
Pokud se na to díváme
jako na legendu, je to další z mnoha sobě podobných pověstí, které se
vykládají o každém hradě. Jenomže nikdo z majitelů hradu tři dcery
neměl. A jedinou hradní paní zde byla Kateřina z Vojslavic, která hrad
získala od svého otce. Měla tři syny a jeden z nich, Jan Kryštof, nechal
v 17. století zřídit barokní kapli a rodinnou hrobku na kraji obce.
Pokud by byl příběh pravdivý, musel by se tedy odehrát v poměrně nedávné
minulosti. Jenomže hrad se dědil mezi mužské potomky, a tak o legenda o
vraždících sestrách ztrácí na lesku.
Když se zamyslíme nad symbolikou ve vyprávění, možná nás dovede někam úplně jinam.
Vražda
Vražda novorozence i zazdění jeho matky proběhlo bez prolití jediné
kapky krve. Podobně byla zavražděna sv. Ludmila. Byla uškrcena šátkem
proto, aby nebyla prolita její krev a ona nemohla být uznána za
mučednici a následně svatořečena.
Lípa
Lípa je vnímána jako
ženský prvek. Symbol něhy a ženství. Staří Slované ji spojovali s bohyní
Ladou. Pod lipami se prováděly rituální obřady, jejím květům byly
připisovány životadárné vlastnosti. Lípa se vysazovala při svatbách,
konaly se pod ní schůze a sněmy. Lipové lýko sloužilo ke spoutávání
démonů. Křesťané věřili, že na lípě odpočívá Panna Marie, když sestoupí
na zem a věšeli na její kmen svaté obrázky. Jedná se tedy o prastarý
symbol ženského elementu, čistoty a svatosti, který byl uznáván napříč
staletími, a dokonce se stal národním symbolem.
Věnec
Zelené
věnečky jako symboly čistoty a nevinnosti se objevují ve slovanských
rituálech ve spojení s jarem a svátky Rusaljí. Dívky s věnečkem na hlavě
tančily po polích, aby jim zajistily vláhu, známé je i posílání věnečku
po vodě.
Zazdění zaživa
Kostru na hradě Kámen prý skutečně
našli. Předcházel tomu nález kostry muže zazděného na nedalekém hradě
Ronov. Tehdy historik Pavel Rous pátral po podobných nálezech i jinde a
objevil záznam z 30. let, který hovořil o kosterních pozůstatcích na
hradě Kámen. Zazdívání obětí do základů je rituál známý u od pohanských
dob. Stavební oběť měla ochrannou funkci. Zazdívaly se mladé panny, nebo
mladé matky, ale i zvířata a další obětiny. Například „mrtvý pes
zakopaný pod podlahou domu plnil magickou funkci ochrany obydlí“, píše
S. Pilařová v knize Slovanské mýty a legendy. Stejně tak v jednom
nejstarších slovanských mýtů, v Písni o stavbě Skadaru, se hovoří o
ženské oběti zazděné do základů.
Osídlení
Na Vysočině došlo k
postupné kolonizaci až v souvislosti se vznikem obchodních stezek, kolem
kterých vznikala nejprve strážní sídla, která se později rozrostla v
malé vesničky. Lesy zde byly neprostupné a archeologických nálezů se
našlo jen velmi málo. Hustota obyvatelstva nebyla nijak vysoká, proto
sem kolem roku 1200 byli pozváni Němci, aby osídlili jinak neprostupné
lesy. Okolí Humpolecka bylo zlatonosnou oblastí a je otázkou, zda tu
nějaké předchozí slovanské osídlení v této souvislosti přece jen nemohlo
existovat tak, jako tomu bylo v jižních a jihozápadních Čechách.
Ostatně, v hradě dnes sídlí muzeum, zkuste popátrat sami, jak to bylo se
vznikem Pelhřimova, se kterým je spjata i aglomerace Na hradišti😊 Jen tak na okraj – staroslovanské grad neznačí jen hradiště, ale také osídlení.
Napsat komentář