ETRUSKOVÉ – NÁROD ČARODĚJŮ
Etruskové jsou národ tajemný, záhadný a neprobádaný. Existovali někdy v 8. st. př. n.l. a to není nějaký jistý fakt, protože se to samozřejmě neví. Pobývali zejména na území dnešního Toskánska, tehdejší Etrurie. Svého vrcholu jejich kultura dosáhla ve 4. st. př.n.l. Později jejich sláva upadá a postupně splývají s Římany. Jejich původ je zahalený tajemstvím. Podle jedné z teorií pocházeli z malé Asie, podle druhé zase z Alp. Původně sami sebe označovali jako Rasenna (Dionýsios z Halikarnassu o tom píše ve svých „Nejstarších dějinách Říma”) . Římané jim říkali Tusci, Řekové zase Tyrrhena (Prozměnu podle lýdského královského syna Tyrrhena. V dobách hladomoru byl lýdský národ rozdělen, a aby alespoň polovina přežila, vedl Tyrrhenus polovinu obyvatel Lýdie do Itálie). Odsud tedy známé názvy Toskánsko, a Tyrhénské moře. Další z teorií tvrdí, že se vyvinuli z mnohem starší kultury tzv. Villanovské (podle vesnice Villa Nova u Bologny, kde bylo objeveno staré pohřebiště).
Své největší slávy dosáhli v dobách římských králů, kdy se jejich civilizace rozvíjela ve třech konfederacích. Na severu Itálie v oblasti okolo řeky Pád, ve střední Itálii v oblasti Latia a na jihu v oblasti Kampánie. Pravděpodobně ovládali i celý Řím, protože první římští králové prý byli etrusského původu. Byli to oni, kdo v Římě vystavěl první kanalizaci, což svědčí o jejich stavitelských schopnostech.
Nikdy nevytvořili jednotný stát. Jejich území bylo rozděleno do konfederace dvanácti měst, jejichž centrem bylo město Volsinie. Patřila sem např. města Populonia, Roselle, Vetulonia, Arezzo, Chiusi, Cortona, Voltera. Hlavní středisko bylo ve Volsinii. Každému území (městskému státu) vládl král a zároveň velekněz. Symbolem jeho moci byly svazky dvanácti prutů se sekerkami – fasces (Liktorské právo Římanů a symbol římské moci), tóga s purpurovým lemováním (druh oděvu, který nosili Římané), žezlo a slavnostní křeslo.
Sympatické je, že v etruském světě existovala rovnoprávnost žen. Jejich děti tedy nosily jméno jak po otci, tak po matce. Žena zde měla stejné postavení jako muž.
Původ etruského jazyka a písma byl předmětem dlouhodobých spekulací, písmo vycházelo z řecké abecedy, takže přečíst by se dalo. S rozluštěním je to horší. Římané jim tehdy nerozuměli a dnes v době, kdy se lidé nedomluví ani mezi sebou, to bude ještě větší problém.
Byli nejen zdatní obchodníci, ale i lékaři (uměli např. zubní protézu) a námořníci. Obchodovali se Sicílií, Hispánií, Kartágem a Řeky, se kterými zároveň bojovali. Spolu s Kartágem zvítězili roku 540 př.n.l. nad Řeky před Korsikou.
Etruské náboženství je trochu depresivní. Uctívali mnoho bohů, ale také démonů a duchů. Tak, jako u jiných náboženství starověkého světa, byl kladen důraz na posmrtný život. S tím rozdílem, že neměl návaznost na chování se na tomto světě. Stavěli monumentální sklaní hrobky – nekropole – připomínající obydlí, mnohdy propojené sítí ulic pro pohřební vozy, které je spojovaly. Tyto hrobky nebyly určeny jen pro jednotlivce, ale i pro celé generace. Některé byly vyzdobeny malbami duchů a bohů vztahujících se k posmrtnému životu. Věřili, že osud člověka utváří nejen božská vůle, ale ovlivňují ho i duchové (přírodní síly). Proto uctívali i mnoho duchů, bůžků a polobohů, z nichž někteří byli ženského pohlaví.
Jejich pojetí bohů bývalo seskupováno do trojic. Nebeskou trojici tvořil bůh Tinius, bohyně Uni a Menrva. Podobné to bylo u Římanů, kteří tyto bohy nazývali Jupiter, Juno a Minerva. V říši mrtvých panoval Aita a Phersipnai (řecká Persefoné). Je tedy patrné, že etruská víra byla ovlivněna Řeky i Římany. A možná to platilo i obráceně, protože jedním z prostředků, jak uctít bohy, byly kromě obětí i hry, kdy zápasníci končili v krvi. Možná prapůvod gladiátorských zápasů?
Co nás ale zaujalo byl bylo pojetí posmrtného života. U Etrusků bylo totiž úplně jedno, zda byl člověk hrdina nebo syčák, bohatý nebo chudý, dobrý nebo zlý. Posmrtný svět čekal na všechny stejný bez ohledu na to, jak činili za života. A vstup do něj byl pěkně temný, plný hadů a štírů, draků a všemožných potvor – tedy žádný šlágr. Z toho vyplývá, že mezi tehdejšími lidmi nepanovaly zas takové morální zábrany jako dnes, a přesto se dokázali nepovraždit. To stojí za zamyšlení.
Etruskové znali pohřeb žehem i do hrobu. Nejprve byla těla pochovávána do podlouhlých příkopů, v 7. st. př. n.l. se rozvinul nový pohřební ritus:
Typickým znakem etruského pohřebiště jsou tumuli – kruhovité hrobky. Tumulus vznikal tak, že kolem menších hrobů byla vystavěna kruhovitá zeď a navrch navršena kopulovitě hlína.
Dalším typem hrobek byly pohřební komory s pilíři, později nahrazené sálem, který se otevíral do tří prostor. Před sálem vedla chodba spojující tyto prostory. Tento typ hrobky připomínal etruské chrámy. V takových hrobkách je typické napodobení interiéru domů a jejich zařízení do nejmenších podrobností včetně dveří a oken.
Dále to byly menší krychlové hrobky pro změnu napodobující exteriér domů.
Poblíž vchodů do hrobek stály opracované kameny – cippy. Malé cippy se stříškou značily obydlí ženy, falické muže.
Pohřební rituál spočíval ve vystavení mrtvého doma, kde byl oplakáván. Pak byl pohřebním kočárem převezen na místo posledního odpočinku. Lidská těla se ukládala na kamenná lůžka, nebo do sarkofágů, v případě zpopelnění do nádob. Před hrobkami pak probíhaly rituály, jejichž součástí byla hostina, tance, nebo hry.
Poblíž hrobů se pohybovaly duše předků. To známe už ze Sardinie. S těmi pak bylo možné komunikovat. Římané pokládali Etrusky za národ čarodějů. Bylo to způsobeno jejich vášní pro věštbu z vnitřností (doufáme že jen) zvířat. Především šlo o játra, protože ta byla plná krve a podle Etrusků v nich sídlil život. Věštilo se ale i z nebe podle letu ptáků, nebo počasí. Věštění prostupovalo celý život Etrusků, včetně toho soukromého.
Toliko velmi okrajové shrnutí o tajemném národu, po jehož stopách jsme se vypravili. Vítejte tedy v Toskánsku, tajemném světě národa čarodějů. Zajímavým místům se budu věnovat v jednotlivých příspěvcích.
Napsat komentář